Mé původní plány na začátek posledního srpnového týdne byly vesměs ve znamení střízlivění z Vizovického Trnkobraní, ale to by se nesmělo stát, že jsem byl jednoho červencového dne povolán "na kobereček".
- "Co děláš poslední týden v srpnu?"
- "Mno asi nic, chodím do práce..."
- "Co kdybys jel od neděle do úterý na soustředění do Skokov?"
- "Tak jako mohl bych, sice budu muset cestovat v neděli až z Vizovic, ale asi by to šlo. Ale nevím jak se tam dostanu, moc autobusů tam v neděli nepojede..."
- "Dobrá, takže já ti půjčím auto a budeš vedoucí."
- "No, tak jo no."
A tak jsem se rázem stal vedoucím oddílového soustředění ve Skokovech. Klápa se naštěstí postaral o veškeré přípravné "práce", takže na mně bylo už jen zrealizovat to, co si na nás vymyslel. Většina účastníků se jen přesunula z PéPéček z nedaleké Branžeže, Kameničtí přijeli z Krkonoš a já s Filipem dojíždíme z Pardubic. Nedělní večer probíhá ve znamení lízání ran z PéPéPárty a náročné nedělní klasiky. Na pondělní dopoledne Klápa naplánoval testování voleb postupů. Když vybíhám roznášet, tak mám "luxusní" náskok 25 minut na ostatní, než vyrazí za mnou na start. Podle známé Karlosovy poučky jsou všechny kopce švihově běhatelné, takže valím co se dá, aby se na mne nemuselo moc dlouho čekat. I přes váhání nad jednou kontrolou dobíhám na místo startu pár minut před příchodem zbytku. Pak rozděluji trojice a postupně všechny vypouštím do lesa, včetně Zelýho, který to všechno za nimi posbírá. Sám se vydávám roznést odpolední trénink, abych si mohl dát po obědě dvacet a nemusel hned do lesa. Při obědě zjišťuju, že mne nějako pobolívají stehna, ale nepřikládám tomu moc velkou důležitost. Odpolední trénink byl původně koncipován jako model na long, ale tím, že v mapě chyběly skály se na ní na mnoha místech nedalo úplně spolehnout, takže místy to bylo spíš o štěstí. Krásně se to ukázalo hned na první kontrole ve skalách, kde jsem zalitoval, že jsem s sebou neměl kameru. Někdo ji našel téměř ihned, někdo se tam trápil velmi dlouho. V jednu chvíli tam nezávisle na sobě chodili čtyři "hledači". Nakonec se ale všichni úspěšně probojovali až do cíle, včetně sběrače (mne). Večer rozebereme jaké volby byly dopoledne nejlepší, nastíníme logistiku dopoledního odvozu na trénink a odpoledního přiblížení na vlak a se Zelým vymýšlíme trať na odpoledne. Dvacet pět čistých map, tři červené fixy a jeden trojúhelník s kolečky a jde se na věc. Pěkně jako za starých časů. Díky únavě i pokročilému času jsme do dvou map umístili jednu kontrolu do vedlejšího průchodu, takže aspoň můžeme vyzkoušet pozornost, těch, kteří by se chtěli jen vézt. Dopoledne na nás ale ještě čekaly opakované starty. Roznos na půl se Zelým proběhl v pohodě, horší to bylo se stahováním. V předposledním úseku jsem se unáhlil a Verče omylem sebral kontroly, aniž by je stihla navštívit, naštěstí jí to došlo, takže když jsem se pro ni vracel, tak už na mne mávala z kopce. Po obědě rychle sbalit švestky a vyrazit na ručně kreslený middle. Část kontrol už jsem si prozíravě roznesl během dopoledního sbírání, takže mám dost času rozhýbat ztuhlá stehna a dostavět zbytek kontrol než doběhnou do cíle první. Teda až na Tobeše, u kterého jsem nečekal, že půjde kratší variantu, takže na sběrce našel pouze strom bez kontroly. A když se Anče ani Doubi nenechaly nachytat na prémiové kontrole, tak jsme mohli konstatovat, že všichni prošli úspěšně. Stahování tentokrát zbylo na Jurdu, popral se s tím na výbornou (však má taky praxi z tábora;)). Já jsem mezitím odvezl první várku doběhnuvších na vlak. Pak se tam se Zelým otočíme ještě jednou s dalšími. Zbylých osm už si rozdělíme do aut a po rozloučením s vedoucím penzionu vyrážíme směr domov. Druhý den už jen vytvořím a rozešlu shrnutí a Zelý sesmolí článek do Jantaru, například i o tom, jak lze překonat dvakrát během jednoho dne rekord v počtu lidí vezených v Bílém autě ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat